Václav NOID Bárta

Chci udržet jednotnou linii svého tetování

 

 

autor: Ivan Ivanov  foto: EMI

 

Otvovice je klidná vesnice kousek od Prahy a ještě dřív, než jsem se stačil  v hospodě na náměstí zeptat na dům Noida alias Vacláva Barty, jsem poznal, že jsem na správném místě. Všude po stěně visely velké barevné fotky jeho manželky Lucie Bílé, ale ani jedna jeho či tvrdé rockové skupiny Dolores Clan, kde Noid odstartoval  svoji hudební kariéru. Kromě jeho nepřehlédnutelného tetování bylo témat na rozhovor nepřeberné množství, navíc Noid je milý a otevřený společník, který rozhodně nenechavá novináře tahat mu slova z úst. Rozhodl jsem se začít jeho první sólovou deskou, která vyšla na jaře tohoto roku, a kterou lze určitě označit za zajímavý počin.

 

Svoji aktuální desku jsi si nahrál z velké části sám, kolik nástrojů ovládáš?

 

Můj hlavní nástroj jsou asi klávesy, protože od nich se odvíjí skládání v moderní muzice, dalo by se říci, že klávesy jsou takový základ. Do těch základů potom dohrávám basu, kterou mám mimochodem jako dárek od Vildy Čoka. Na tu basu hrál kdysi v Pražském výběru, takže to je taková slavná basa. Pak si umím nahrát nějaký kytary, ale i bubny a nějaké flétny.

 

Když porovnám skladby, které jsi nahrál s živou kapelou a skladby, které sis nahrál sám,  nemohu se ubránit dojmu, že ty s kapelou zní daleko lépe.

 

Souhlasím s tebou, v těchto  věcech je komplet všechno živý, ti kluci na to umějí daleko líp než já. Od malička cvičí, každý z nich je osobnost ve svém oboru, takže není divu, že ten celek zní daleko líp. Skladby, které jsem si nahrál sám, jsou spíše elektronický a sem tam jsem přidal nějaké dohrávky. Jsou celé postavené na klávesách a jenom občas jsem přidal nějaké pazvuky.

 

Když už jsi měl kapelu po ruce, navíc s tak dobrými muzikanty, proč jsi s nimi nenatočil celou desku?

 

 

Protože nebyl čas, my jsme to točili čtrnáct dnů před tím než byl termín odevzdaní mastrů. Navíc jsem sám chtěl, aby ta půlka desky byla spíš taková elektronická, kde lépe vyzní symfonické prvky, které jsem chtěl přidat. Půlku desky jsem chtěl udělat s takovým tvrdým elektronickým zvukem a druhou půlku tak, aby mohla jít napříč různými žánry a byla pro širší publikum.

 

Zmínil jsi symfonickou hudbu, jak ses k ní dostal? Souvisí to s tím, že jsi začal zpívat v muzikálech?

 

Mě vážná hudba baví odjakživa. Už od dvanácti let jsem měl svoje první pokusy se symfonickou hudbou a pro mě je  tato hudba nejvíc. Dají se v ní vytvořit neuvěřitelné věci. Houslemi lze udělat normálně hard core, jakékoliv nálady. Pro mě je společně s jazzem vážná hudba vrcholem hudby.

 

Studoval jsi někdy hudbu?

 

Hrál jsem šest let na piano a pak asi rok na klarinet, ale to jsem prakticky všechno zapomněl, dneska neznám ani noty.

 

Takže jsi nechodil do žádné lidové školy umění?

 

Chodil jsem do deseti let, ale pak jsem kompletně všechno zapomněl. Taky jsem se mezitím dostal k metalu a jiným tvrdým žánrům, které mě začaly bavit. Když ty různé druhy rocku  porovnáš navzájem s vážnou hudbou, zjistíš, že je tam toho hodně podobného a společného. Že ty tvrdé kytary lze nahradit třeba smyčcema a podobně. Metalová hudba může být stejně emocionální jako ta vážná. Když nějaký zpěvák doslova řve, tak ty emoce ani nemusí předstírat. Jde to z něj ven samo. Baví mě v tom ta vnitřní hudební síla.

 

Máš na desce i jeden duet s tvojí manželkou Lucií Bílou. To je premiéra nebo jste předtím už spolu něco nazpívali?

 

To je úplná premiéra. Ten text napsala Gábina Osvaldová. Doufám, že to není náš poslední duet. Na další desku bych určitě Lucku chtěl. Koneckonců jsme manželé, tak proč to neudělat.

 

A nenapadlo tě, že byste mohli rovnou vydat nějakou společnou desku?

 

Myslím si, že  to by bylo moc.

 

Ale Lucie Bílá už takovou zkušenost s duetovou deskou přece má.

 

To je sice pravda, ale já se obávám, že by to vypadalo, že se chci svézt na jejím jméně.

 

Lucie Bílá kdysi zpívala s Arakainem, ty jsi též milovník tvrdé hudby, máte společný hudební vkus? Shodnete se?

 

Určitě se shodneme, koneckonců Lucka je tím metalem také odkojená. A baví ji ze stejných důvodů jako mě, že jsou tam ty emoce. Vážnou hudbu má v podstatě také ráda, protože vystupuje s různými orchestry a tak. Někdy si také pustí hip hop. Je toho víc, co jí baví.

 

A nestalo se ti někdy, že by ti v autě řekla- prosím tě, vypni to?

 

Ne, ne, nestalo.

 

A nestalo se to naopak tobě, že ty bys nesnesl něco, co poslouchala ona?

 

Musím říci, že mě žádná muzika nevadí. Poslouchám všechno. Já to neškatulkuju a vnímám muziku jako takovou, jako celek.

 

 

 

Tvoje tetování je nepřehlédnutelné a nedá mi to, abych se tě na něj nezeptal. Kolik ti bylo, když sis pořídil první kérku?

 

Bylo mi čtrnáct let a udělal jsem si sám  tady toho škorpióna. Pak se to rozjelo, v osmnácti jsem si nechal udělat ramena. Teď před čtyřmi roky jsem si nechal vytetovat další věci od jednoho motorkáře -  Huňáka, který je nějak od Čápů a tetoval pavouka Mukovi i Tomáše Hajíčka z Krucipüsku. Vím, že tetuje i motorkáře z Paegas gangu, dělá to doma a je fakt výborný.

 

Jak na toho škorpiona reagovali rodiče? 

Dostal jsem jednu zprava a pak to bylo dobrý, časem si nějak zvykli.

 

Jak jsi volil motivy svého tetování?

 

Já mám rád ten tribal, jak se tomu říká a takové ty ornamenty. Je to kopírování obranné linie těla. Mně se na tom líbí, že je to jako krunýř a souvisí to i s mojí zálibou v historii, v rytířských záležitostech a Keltech. Baví mě bojová historie.  

 

Plánuješ ještě nějaké další tetování?

 

Ještě uvidím, mě musí nejdřív rupnout v bedně. Plánuji rozšířit ještě to, co mám na rukou dál na ramena a na záda, ale až časem. Zatím to stačí.

 

A co použít nějaké barvy?

 

Barvy ne. Já bych to všechno chtěl mít do modra a udržet nějakou jednotnou linii. Aby to nebylo moc přeplácané, aby tam nebylo moc různých vzorů. A chtěl bych si držet jen ty čáry po těle.

 

Všiml jsem si té jizvy s písmenem N na tvém těle.

 

Ano, to je tak zvaný branding. N je první písmeno z mého pseudonymu Noid.  A tady zase mám H, to je písmeno mojí ženy. A pak mám ještě vypáleného škorpióna, což je moje znamení. Já jsem štír.

 

Dělal sis to sám?

 

Ano sám.

 

Nebolelo to?

 

Trochu to pálí. V tu chvíli to nebolí, ale pak jak se to hojí a  hejbe se s tím, tak to praská a je to nepříjemné. Ale za chvíli to přebolí a je to pryč.

 

Co tě k tomu přivedlo? Co byl ten impuls?

 

To bylo to samé jako s tím tetováním. Mně se to prostě líbí a já si myslím, že čím více jizev, tím lépe. Je to taková určitá vzpomínka na tu dobu.

 

Ale jizvu, co máš po pádu z motorky, kterou zrovna máš,  je taky jizva.

 

No jo, ale to není zrovna příjemná vzpomínka. To se nepočítá.

 

Mimochodem to N a to H sis mohl nechat rovnou vytetovat.

 

Ale nebylo by to ono. Branding je daleko více specifický a ty jizvy se mi prostě líbí. Pro mě to je i hezký. I když vím, že spousta lidí na to má jiný názor.

 

 

 

 

Vím, že jste si nedávno s manželkou vzali nějaký čas na odpočinek. Jak jste ho strávili? Jak vůbec relaxujete?

 

 Byl to volný čas spíš pro média. Lucie nevydala mezitím žádnou desku, ale ve skutečnosti toho volného času zase tolik nebylo. Oba zpíváme v divadle, ona má hodně koncertů, já v poslední době taky. Akorát to nebylo mediálně moc vidět, ale oba jsme hodně pracovali. Teď máme naplánováno, že pojedeme na čtrnáct  dnů někam k moři. Jinak máme hodně rádi cestování. Vracíme se na určitá místa, která jsme si oblíbili. Často jezdíme do New Yorku, který nám přirostl k srdci. Jezdíme tam nakupovat různé kostýmy. Já tam zase miluju fast foody, jídlo - to je moje, ty pizzy, hamburgery a burritos (směje se).

 

Zažili jste nějaké koncerty v klubech v New Yorku?

 

Ne, na muziku jsme moc nechodili, i když jsme tam byli už čtyřikrát.  Byli jsme asi dvakrát na muzikálech. Jak je tam ten časový posun, tak jsme třeba už v šest hodin večer unavení a zralí do postele. Zato tam vstáváme v sedm, jdeme na jídlo, po obchodech a do Central Parku, kde nasáváme atmosféru, která je naprosto jiná. Koncerty v klubech, to je na nás už pozdě. Jednou jsme bydleli přímo na Times Square a byli jsme tam na Silvestra. V šest hodin jsme usnuli, na jedenáctou jsme měli nařízeného budíka a najednou jsme slyšeli řev, milión lidí slavilo příchod nového roku a my jsme se probudili, dali si pusu, popřáli si šťastný Nový rok a zase jsme spali dál. To byl vynikající Silvestr.

Tady v Čechách to máme obráceně. Já například chodím spát ve dvě v noci a vstávám ve dvanáct. Cesta do New Yorku je poněkud vyčerpávající, navíc jak se bojím létání, tak si vždycky něco dám a pak mám dva dny kocovinu.

 

Než jsi začal bydlet v Otvovicích, bydlel jsi v Praze?

 

Ano, v Uhříněvsi.

 

Takže v podstatě městský kluk. Jak sis zvykl na život na vesnici?

 

Tady je to  v podstatě také okraj Prahy. Je to dost podobný Uhříněvsi, kde jsem vyrůstal. Kolem dokola jsou také rybníky a pole. Nikdy jsem nebydlel v centru Prahy. Mně to takhle strašně vyhovuje.

 

Nevadí ti, že v místní hospodě jsou fotky Lucie a ani jedna tvoje?

 

 Ne, nevadí, spíš naopak. Ještě na sebe čumět někde v hospodě. (smích) Stačí mi, že mě tam hlídá žena. Ta naše místní hospoda tady, to je takový Matrix. Jídelní lístek je na obrovské plazmové televizi.

 

Skočíš si někdy na pivo do místní hospody?

 

Samozřejmě, mám tady spoustu kamarádů a známých autoopravářů a tak. A taky spoustu rybářů a vždycky se sejdeme, probereme strategii a další den zajdeme na ryby. Jsou tady na vesnici výborní lidi a navzájem si pomáháme. Žádné kecy kolem a za kolik a tak. Když nemáme na něco čas, tak nám pomůžou, třeba nařezat dřevo a podobně. V Praze tohle nenajdeš. Já jim zase seženu vstupenky, když máme nějakou premiéru v divadle nebo na nějaké ty Zlaté slavíky a takhle to prostě funguje. Samozřejmě se občas najde nějaký prudič, který ti v hospodě něco řekne, ale ta koncentrace prudičů je na rozdíl od Prahy minimální.

 

Čemu dáváš přednost, když se ti člověk, který tě poznal, prostě nevšímá, nebo když přijde, pochválí tvoji muziku a prohodí pár slov?

Samozřejmě, že když je to milý a pozitivní, tak to člověka  vždycky potěší. Když mi někdo řekne, že má rád moji muziku, tak to hrozně zahřeje, konec konců tu hudbu dělám právě pro lidi. Takže někdy si dáme spolu i panáka a pokud je to člověk, který děla taky něco do muziky, popřeju mu hodně štěstí a tak. Ale jsou situace, že si musíš vyslechnout věci „jo, to je ten od tý Bílý, no jo, co si o sobě myslí….“, tak to je potom na pěst a párkrát takové situace už byly.  A pak musím rychle vypustit páru a udržet se na uzdě.