SKARIFIKACE

Skarifíkace je obor, v němž jde o chtěné způsobování jizev, a to pomocí technik jako vypalování nebo vyřezávání. Zjizvování má pravděpodobně nejdelší historii ze všech způsobů manipulace stolem. Jedním z nejznámějších umělců, kteří skarifikaci provádějí je Lucas Zpira. Často ryje Lucas řezby do kůže svých zákazníků dokonce před zraky žasnoucího publika. Používá chirurgický skalpel a vlastnoručně vyrobenou speciální výbavu. Ten druh lidí, který k němu přichází, má nutkání něco na sobě změnit. Přitom je jizvová kresba skutečně hluboko sahající úprava těla. Lucas má i tu zkušenost, že někteří z jeho zákazníků si po skarifikaci dokonce nechali změnit jméno. Dříve k němu přicházeli především tetovaní, poznenáhlu jsou to teď ale i jiní lidé. Lucas už skarifikoval i takové zákazníky, kteří neměli ani tetování, ani piercing. Tradičně snad nejznámější formu skarifikace najdeme v Africe. Do kůže se provedou malé řezy a do nich se pak vetře popel, což má za následek vypouklou jizvu. Pravděpodobně víc než každá jiná forma manipulace s tělem označuje skarifikace ve své původní formě sociální postavem a zařazení. Dívky v jižním Súdánu se podrobují řadě skarifikačních obřadů, které se vztahují k jejich psychologickému vývoji. Když se jim v pubertě začnou vyvíjet prsa, přijde první jizvový motiv na obě strany břicha, spojuje se u pupku a probíhá dále až k bodu mezi prsy. Po první menstruaci je doplněn další vyřezávaný vzor, který v souběžných liniích probíhá pod prsy okolo zad a celého těla. Po prvním dítěti proběhne závěrečná skarifikace, žena má vzory všude na zádech, na šíji, na zadní straně paží, na hýždích a na zadní straně nohou až ke kolenům. U mnoha afrických národů jsou jak chlapci, tak dívky při vstupu do puberty skarifíkováni v obličeji. Je to událost, která se o pár let později opakuje. Hlavní funkcí skarifikace u afrických kmenů je zvýraznění individuální krásy, ačkoliv někteří jejich příslušníci tvrdí, že řezy přes oči rozšiřují pohled a řezy na spáncích zmírňují bolesti hlavy. Jinou technikou skarifikace je otisk. Do vzoru vyrytého ostrou čepelí do kůže se ihned nanese inkoust a ten zanechá barevnou jizvu. I když všeobecně se mluví o vyřezávání ( Cutting ), je často míněn tento otisk (Rubbing ). Většinou se používá černý tetovací inkoust. Mohou to ale být i jiné odstíny nebo dokonce více barev najednou. Také ocet z červeného vína a různé popele se dají použít. Pak existuje ještě chirurgický značkovací inkoust fialové barvy, který po zahojení řezů zanechává velmi pěknou černavou čáru. Malé řezy mohou přitom vést k vyvýšeným vypouklinám, delší řezy k vyčnívajícím čarám. Zkušenost však ukázala, že Rubbing se provádí velmi obtížně. Hloubka řezů musí přesně souhlasit, kromě toho je vetření inkoustu choulostivá záležitost a musí být provedeno odborně. Existuje nebezpečí, že se rána rozšíří a inkoustu zůstane v ráně víc, než je žádoucí. Mnozí lidé touží po zcela zvláštní manipulaci s tělem. Nejde přitom často jen o dekorativní vzhled, nýbrž o mnohem víc. Mnohdy jsou to velmi individuální pohnutky, proč se lidé vydají pod skalpel. Podle druhu práce potřebuje jen asi půldruhé hodiny na jednu jizvovou kresbu. Po skarifíkaci je důležité bezpodmínečně se podrobit ošetření.
Kdo se o Lucasovi chce dozvědět víc, ať surfujte jednoduše na adrese: www.body-art.net.

zpracoval Fiksa Radek