Knihu si můžete zakoupit v nakladatelství PASEKA

„Někdo si života užívá, někdo ho potrpí, a my s ní bojujeme,“ říká staré rčení sibiřských urků.

Při čtení knihy vás celou dobu mrazí, děsíte se toho, co může být pro jiné „normální“. Všechny morální hodnoty, které jsou nám od narození vštěpovány, zde neplatí.

Pod pojmem „zločinec“ kulturně vnímáme jen negativní obsah slova – je to člověk, který se provinil proti zákonu a musí být potrestán. Sibiřská výchova říká ale něco jiného. Odlišuje několik druhů zločinců a domorodci se hrdě hlásí k „poctivým“ zločincům. Děti jsou od nejútlejšího dětství vychováni k ospravedlňování některých vražd, k nenávisti a pohrdání k policii a k hrdosti k vlastní skupině. Nejpozději v pubertě se „děti“ dostávají do rozporu se zákonem, do pasťáků a později vězení. Všichni jsou vedeny k tomu, že z nich budou vrahové a kriminálníci. A jsou na to hrdí.

 

 

Celá jedna kapitola se věnuje tetování v sibiřských kriminálech, kde se mj dozvíte, jak se provádí, jeho význam, nositele, dokonce, jak se říká tatérovi - kolčik.

Vztah mezi tatérem a zákazníkem je složitý a vyžaduje speciální vysvětlení Kromě tetování, kreslení obrázků a schopnosti je přečíst z těla musí tatér ovládat dobré vystupování a pravidla Proces zadání zakázky je velice dlouhý Než zločinec "protrpí" tetování, musí být představen tatérovi kamarádem, který se za něj zaručí, teprve za těchto podmínek může tatér práci přijmout (72)

 

Nemalá část se věuje neoddělitelné věci zožinu a to zbraním. „Jako dítě mě hračky nezajímaly. Ve čtyřech pěti letech jsem se pro zábavu potloukal po domě a snažil se nepropást okamžik, kdy se můj děda nebo strýc dají do rozmontovávání a čištění zbraní. Čistili je často, s péčí a láskou, protože jich měli opravdu hodně. Můj strýček říkal, že zbraně jsou jako ženy, když je člověk dostatečně nehladí, ztuhnou a zradí ho.“ (12)

Zbraně se v domácnosti doslova „válely“ všude. Dělily se na několik typů. Ty nejváženější, které nosí sibiřští zločinci stále u sebe, se ukládaly do červeného kouta, na místo, kde visí rodinné ikony, fotky zemřelých příbuzných a všech těch, co si právě odpykávají trest ve vězení. Jakmile zločinec vešel do domu, odložil svou zbraň na toto posvátné místo, po té ji pokřižoval a položil na ni krucifix. Taková zbraň nesmí být v domě použita, jinak by byla zneuctěna. Možností zneuctění je několik. Stejně tak je zakázáno muži, aby hovořil s policistou – je to pro zločince ponižující akt mluvit s „blbým poldou“ či „sajrajtem“ -, i když vtrhne do domu s celým komandem a zatykačem. Pohrdavým tónem beze strachu zločinec volá na svou ženu, která – stejně jako nezletilé děti – smí podle nepsaného zákona sibiřských urků s policistou bez hanby mluvit. Zločinec hovoří urážlivě o policii a žádá svou ženu, aby mu informace předala, ačkoliv on vše slyší, neboť stojí po celou dobu vedle nich. Je to hra, při které zákon selhává a stát prohrává. Jakmile vtrhnou policisté do osady, nemají šanci proti semknuté skupině. Celá vesnice popadne své zbraně a obstoupí ostatní státní úředníky před domem. Po té s hanbou vyžene policisty z osady.

Urkové mají spoustu tradic a pověr, ke kterým se upínají a v nichž se ctí vychovávají své děti. Používají svůj žargon pro zbraně (milenka, teta, provaz, rybářské pruty, srpy), vězení, nože a hantýrku pro další věci a činy, která by skryla před nepřítelem skutečný obsah slov.

„Poctivá ruka obrátila do drahého zoubku metlu, nakládané houby a tři hlávky kapusty.“ (217) Znamená vlastně že „Zločinec pečlivě uschoval na bezpečné místo automatickou pušku s tlumičem a náboji plus tři tisíce dolarů.“

Některé akty a zbraně mají iniciační charakter. Některé věci a chování jsou všem zakázané. Jako například přísahy.

Zločinci mají zakázáno přísahat. „Bylo to považováno za výraz slabosti, urážky vůči sobě samým, protože ten, kdo přísahá, vnukává možnost, že to, co říká, není pravda.“ (37). Malí kluci však často toto pravidlo mezi sebou porušovali. Ale „Nikdy se nesmělo přísahat na matku, rodiče a příbuzné vůbec, na Boha a svaté. Ani na vlastní zdraví, ba co hůř, na vlastní duši, protože to bylo považováno za poškození božího vlastnictví. Takže nezbývalo, než se vyřádit na čepici.“ (37)

Přísahy se samozřejmě dělaly takové, aby trumfly svou odvahou a šíleností všechny myšlenky.

Malí vrahové vyrůstali ve velké vrahy. Lidi, schopné zabití, aniž by z toho měli výčitky svědomí.

Nicolai Lilin popisuje v autobiografické knize „nádherné“ legendy, vyprávěné staršími „důchodci“, to jest těmi, kteří se vzdali podle vlastního rozhodnutí v požehnaném věku zločineckých práv. Přišli tak sice o rozhodovací práva, ale nabyli pozice „dědečků“, vážených starců, k nimž matky odváděly své děti, aby poslouchaly a poučily se z příběhů plných krve, násilí a vražd.

Nicolai Lilin vyrostl ve městě Bender na pravém břehu Dněstru. Sem byli sestěhováváni zločinci ze Sibiře. Za pomoci státu tak vznikala oblast plná zločineckých gangů, kteří si vytvářeli svá „poctivá“ zločinecká pravidla a pohrdání k státním autoritám a penězům.

 

 

 

RF