Dívajíc se na umění Roberta, necítím se hoden, abych psal cokoliv.

Vstupy a úvody zdají se být zbytečné. Zvu tedy na rozhovor a pastvu pro oči ve fotografiích!

 

 

  • Začněme třeba od úplných počátků. Jaké byly důvody a příčiny toho, že jsi se dostal do Španělska?
  • Nyní, po tolika letech,  je trochu těžkéuvažovat nad důvody a příčinami...K tomu určitě přispělo několik věcí. Můj táta měl rodinu v Madridu, kterou  nikdy předtím neviděl. Ačkoli odjezd měl také emigrační cíle.

  • A z kterých končin Polska jsi?
  • Z opolského, přesně z Prudniku.

 

  • Tak alespoň trošku čtenáři přibliž svoji postavu?
  • Z Polska jsem odjel v polovině r.´88. Předtím jsem navštěvoval základku v Opole. Jak známo, konec 80.let byl v zemi dost bouřlivým obdobím, také pro moje vzdělání, ve kterém jsem nemohl dále pokračovat z několika důvodů. Vcelku mile vzpomínám na tři roky strávené v Opole, ale abych řekl pravdu, škola nebyla ničím výjimečná. Určitě to nebyl vrchol mých snů.

 

  • A řekni mi, tehdy, v těch dávných dobách, měl jsi už kontakt s tetováním anebo jenom s malířstvím v lyceu?
  • Nepříliš, spíše jenom s malířstvím. S tetováním jsem se spojil teprve v polovině r. 92.

 

  • Tak to už pěkná řádka let, jak ses k tomu dostal…A jaký byl ten první kontakt s tetováním, náhodný, vešel jsi jen tak do studia a nechal sis něco udělat?
  • Pamatuji si, že jsem vpadnul do studia s jedním mým kámošem. Druhý den měl letět na stálo ke svému otci do Chicaga  a ten poslední den chtěl uctít památkovým tetováním. Měl jsem mu pomoci s výběrem tématu. Pamatuji si, že jsem měl tehdy na sobě džínovou bundu pomalovanou vzory ve stylu tetování Nikki Sixxe. Mao, který byl vlastníkem studia to zpozoroval a zeptal se mě, jestli jsem to namaloval a nebo třeba tetuji…

 

  • Takže náhodou?
  • Spíše ano. Dokonce jsem dříve o tom trochu přemýšlel, dávno mě to téma přitahovalo, takový způsob zdobení pokožky. Mao mi hned nabídl práci. Tak tedy na začátku jsem maloval tělo, letoval jehly atp. Potom po měsíci nebo po měsíci a půl jsem začal dělat první vážné kroky. Je jasné, že základní věci: linky, jednoduché stíny, barvu. Řeknu ti upřímně, že jsem měl štěstí, protože jsem prakticky začal od prvního dne. Pamatuji, že k mému údivu (jakož i zbytku personálu a klientů) mi Mao přikázal navléci si rukavice a vyplnit tetování, které začal on. Byla to malá růže, kterou jsem jednoduše musel nabarvit na červeno. Jakoby jednoduchá věc, ale tehdy jsem ani nevěděl, jak se drží strojek v ruce…V každém případě to byla prima zkušenost a dobrá zábava (určitě ne pro klienta!). Dodnes mám fotku z tohoto prvního sezení, udělanou polaroidem jedním kámošem, který s námi tehdy pracoval.

 

  • Od toho momentu, kdy jsi uchopil strojek, do dnešní chvíle uplynulo mnoho času. Vyprávěj, jak ta cesta více méně vypadala?
  • Je jasný, že každý obor má takovou progresivní formu, začínáš od jednoduchých věcí a na svých vlastních chybách se učíš mistrovství.

 

  • Studio, o kterém mluvíš, bylo to studio, ve kterém jsi tak dlouho pracoval? Nebo jsi měnil místa práce?
  • Ne, neměnil. Od začátku jsem tetoval ve studiu Mao, skoro 7 let. Nikdy jsem v jeho studiu neměl problémy. Studiem prošlo hodně výborných lidí. Rád na toto období vzpomínám.

 

  • Odkdy pracuješ ve vlastním studiu?
  • Pár let. Po tolika letech přišel čas na otevření studia s vlastním štítem. Ostatně, vlastní studio jsem si chtěl otevřít mnohem dříve, ale nikdy jsem jaksi nenašel čas, abych dal dohromady všechny nezbytné náležitosti.

 

  • Když jsi začínal, tak jsi už byl tetovaný? Ptám se, protože vlastně každý začíná uděláním kérky na sobě.
  • Ne, vlastně ne.

 

  • Ty jsi začínal právě opačně?
  • Ano, lépe řečeno opačně…První tetování jsem si udělal teprve po roce práce ve studiu. Pamatuji, že jsme jeli tenkrát do Berlína a zrovna to dopadlo tak, že jsem měl příležitost se nechat tetovat u Tin Tina. Byla to velmi dobrá zkušenost. Přinesl jsem mu kresbu, to znamená můj projekt tetování, který se mu zalíbil a udělali jsme si dlouhé sezení na konvenci v Berlíně. Asi 7 či 8 hodin. Byl to můj první kontakt s tetováním, sezení bylo dlouhé, takže vzpomínky jsou dost bolestné.

 

  • Zpátky k tématu…tvoje práce jsou charakteristické, jsou světlo a stín a realistické, ostatně jsou velmi přesvědčivé ve svém realismu. Nevím, jak vypadala tvoje první tetování. Řekni mi tedy, jaká byla cesta rozvoje tvých prací? Okamžitě jsi se cítil mistrem světla a stínu v tom smyslu, že se ti dobře pracovalo v tomto stylu?
  • Je jasný, že začínáš od jednoduchých věcí. Na začátku  je třeba dávat pozor na technickou stránku tetování. Myslím tím způsob jakým kladeš barvy, linie…Ostatně, přiznám se ti, že od začátku jsem měl příležitost tetovat lidi, kterým se moje práce velmi líbila. Takže je možné říci, že jsem začínal na svých pracích. Nepopírám, že to bylo mnohem zajímavější než rozmnožování stále těch samých vzorů ze stěny.

  • A kdy jsi se svým uměním začal jezdit na konvence?
  • Abych řekl pravdu, na první konvenci jsem jel asi v roce ´93. Ano, na začátku roku ´93 jsem začal pracovat a už na jaře jsem jel na první konvenci do Boloně.

 

  • A jaké to bylo?
  • Byl to můj první podnik tohoto typu v mém životě, tak jak si asi domýšlíš, byla to vynikající zkušenost. Nikdy předtím jsem neviděl tolik tetujících lidí a reprezentujících prakticky všechny styly. Ostatně samo klima a rozmach podniku byl na výbornou.

 

  • A první ceny, čestné uznání?
  • První? To bylo asi v Amsterdamu v roce ´95. Jel jsem tam s jedním známým a asi jsem vyhrál v kategorii nejlepší černo-bílé, nepamatuji se…

 

  • Čili relativně brzo. Ha!...
  • Ano, skutečně, po necelých třech letech.

 

  • Potom se už asi ceny sypaly sami od sebe?
  • Abych byl upřímný, nikdy jsem tomu nepřikládal velkou váhu. Ovšem, je to velmi milé, když obdržíš cenu za nejlepší práci dne, konvence. Nejdůležitější je konečný efekt, satisfakce a učinění daného klienta šťastným.

 

  • Čili přesně podle kategorií, podle konkurzů netetuješ? Nezajímá tě to, nehledáš žádný potlesk?
  • Rozhodně NE, třebaže znám i takové, které uspokojí především cena.

 

  • To je výborné! A co myslíš, kdybys neodjel do Španělska, co bys teď dělal?
  • Těžko říct, určitě bych se snažil si něčím vydělat na živobytí, co by mělo spojitost s malířstvím. I když kdo ví, čemu bych se mohl věnovat? Je to tak, jako zkoumat kým se bylo v minulém životě.

 

  • Kolik ti bylo let, když jsi odjížděl?
  • Devatenáct.

 

  • To je dost ranný věk, v tomto věku člověk ještě moc neví, co chce v životě dělat. V této spojitosti mi ještě řekni, jestli jsi tehdy měl jiné záliby, na jejichž stranu jsi mohl „plynout“?
  • Tak jak jsem už vzpomínal, od začátku jsem byl nejvíc spojený s kresbou. Byla doba, kdy jsem začal malovat akvarely. Jako dítě jsem celé dny tvořil vlastní komiksy, historii…

 

  • Vraťme se ještě na chvíli do polského ovzduší. Chtěl bys tetovat v Polsku?
  • Proč ne, tetoval jsem už na tolika místech. Problém je najít volný čas, kterého mám stále méně…Ostatně již několikrát jsem v Polsku tetoval, ale jenom známé a rodinu. Naopak jsem nikdy neměl příležitost tetovat v nějakém studiu, ale kdo ví, třeba v budoucnu?

 

  • Jako umělec cítíš se naplněn nebo ještě ne?
  • Víš, učíš se celý život a asi málokdo cítí plnou satisfakci z toho, co dělá. Doufám, že je ještě hodně přede mnou. Jak kdysi vzpomínal Starowieyski, v tomto povolání se dosahuje vrcholové úrovně teprve po padesátce…

 

  • Často jezdíš na různé konvence, jsou podniky, které upřednostňuješ, na které jezdíš radši?
  • Určitě mi zůstane v paměti první konvence v Boloni. Moundial de Tatouage zorganizovaný Tin Tinem v roce ´99 a ´00 byl čímsi výjimečným. Rád vzpomínám také na podniky v Amsterdamu v roce ´95 a konvence v Itálii. Rád tetuji v Detroitu a loňská konvence v Los Angeles a Las Vegas byla senzační. To samé je možné říci o minulé konvenci v Londýně, úžasná atmosféra, místo podniku, organizace…

 

  • Samý známý, přímo rodinná atmosféra…
  • Ostatně každá konvence je svým způsobem zajímavá a výjimečná. Nezapomínej, že se setkáváš s různými kulturami, každá země je přeci jiná. Např. ve Státech je vše organizované s větším rozmachem a celým tím divadelním obalem. V tom případě je důležité klima jako i místo podniku. V Oaklandu před třemi lety byl pronajat divadelně-sportovní sál „Raiders“, který pojal 20 tisíc osob.

 

  • Na tvých pracích je vidět, že jsou velmi detailní a v některých případech zhotovené tak, že jim není možné nic vytknout. Jsi i v osobním životě detailistou?
  • Bohužel ne. Řeknu ti upřímně, že mojí největší vadou je vlastně nepořádnost. Je to fakt, v osobním životě jsem trochu nepořádník.

 

  • Na práci to není vidět!
  • Máš pravdu, jak víš, někdy se rád bavím detaily, ale nejdůležitější je nalézt v tom rovnováhu. Je třeba dát pozor, aby se nepřehnala dokonalost dané práce. Někdy i něco jednoduchého má více výrazu.

 

  • Když jsem viděl tvojí první práci asi před deseti lety v tlustém průřezovém albu prezentující evropská studia tetování, tak se upřímně přiznám, že portrét kámoše z Kiss, který tam byl, mě podlomil kolena…
  • Opravdu? To byla knížka asi z ´95 nebo ´96…

 

  • A co? Jednoduše jsi dělal tetování jak nejlépe jsi uměl a ukázalo se, že se to líbí, tlak okolí roste, začínají se objevovat noviny...
  • Vždycky jsem dával do toho co dělám hodně pozornosti a energie. Je to úžasné, že se to lidem líbí a ocení to.

 

  • No, ale v žebříčku obsazuješ přeci nejvyšší pozici, není co skrývat. Uvědomuješ si to, lechtá to nějakým způsobem tvoji sebechválu?
  • Tak jak jsem už vzpomínal dříve, je to ohromné zadostiučinění mít tak hodně stoupenců. Je to opravdu úžasný pocit, když mi na konvencích lidé přicházejí gratulovat říkajíc, že jsem byl anebo jsem jejich hlavní inspirací. Je to příjemné něco takového slyšet. Nakonec každý má svého favorita, někteří volí Paula Bootha, jiní Tin Tina.

 

  • A tvoji favorité, špičky tetování, kterých si ceníš nejvíce? Lidé, práce kterých tě může povalit?
  • Je hodně umělců, kteří jsou opravdu dobří, těžko říct, kdo je nejlepší.

pokračování příště