Poslední rituál – Yrsa Sigurdardóttir

• 

Na místě vraždy zůstalo tělo bez očí... Co nám odhalí třetí znamení? Jsme na Islandu, v budově univerzitní katedry historie. A právě zde je nalezena zohavená mrtvola německého studenta Haralda. Má vypíchnuté oči a jeho tělo je označeno magickou runou. Bohatá rodina zavražděného najme bývalého kriminalistu Matthewa a islandskou právničku Tóru. Brzy vyjde najevo, že Harald založil spolek zájemců o čarodějnictví a vášnivě studoval islandské čarodějnické procesy. Sám měl na těle spoustu tetování, nechal si rozpůlit jazyk, aby vypadal jako hadí, a zajímal se o mučení, které možná kdysi vyzkoušel i v praxi. Tóra s Matthewem tedy logicky hledají vraha mezi adepty magie. Další stopa, báseň psaná krví, vede prozměnu k Haraldově rodině, kde očividně není všechno v pořádku. Do toho se ještě přimíchá tajemný rukopis, plán cesty k záhadnému předmětu, k němuž má hledače dovést třetí znamení. Přes to všechno není román jen obyčejnou detektivkou. Svou oblibu získal i barvitě vylíčeným, pracovním i milostným, životem rozvedené právničky Tóry a jejích dospívajících dětí. Příznivce tajemna a magie potěší realistickým pohledem do této nanejvýš zajímavé oblasti a milovníky kriminálních příběhů napínavým pátráním po vrahovi. Tolik tiráž vydavatele.

Bodyart dodává:

Při vyšetřování tým dvou lidí Tóra a Mathiass (v tiráži od vydavatele je uveden pod jménem Matthew) zjišťují, že Harald založil s přáteli Malleus Maleficarum – spolek zájemců o historii a etnografii, název pochází od knihy z rohu 1486, původně sloužila jako příručka pro inkvizici, jako návod na zacházení při procesech s čarodějnicemi.

Hned zprvu je nemine návštěva patologa a čtení jeho zprávy. Po prohlédnutí fotek, které jim ukázal patolog, se Tóra otřásla odporem: „Fuj, co to proboha je?“

Na čež doktor odpovídá: „Není divu, že jste překvapená. Harald evidentně vyznával tzv. zdobení těla neboli body modification, jak se tomu říká v zahraničí… Musím říct, že je to mnohonásobně větší pitomost než piercing jazyka.“ (jak typické pro lékaře)

Poté, co se Tóra trochu zvorkafila, začala si pokládat otázky, proč se takhle nechal zohavit „nejvíc mne zarazil jeho jazyk. Dal si ho rozeklát, přesněji řečeno mu ho někdo podélně naříznul. Bezpochyby se měl podobat hadímu jazyku.“ Samozřejmě s další otázkou, zdali s tím mohl vůbec mluvit.

Krom toho měl Harald pod kůží implantáty, aby se mu na těle rýsovaly jejich obrysy, mimo jiné růžky nebo ostny anebo kuličky na genitáliích. Polemika o zdobení pokračuje mezi Mathiassem a Tórou dále: „Haraldovi zřejmě nebylo obyčejné tetování dost dobré, protože všechny ornamenty, které měl po těle, byly jizvy.“

Avšak jedna z jizev byla do těla vyřezána až po smrti, čehož si patolog všiml. Nikdo jej však nedokázal rozluštit.

 Příběh pokračuje vyšetřováním této vraždy, během kterého policie obviní mladého muže, který se stýkal s Haraldem, o kterém si však Tóra a Mathiassem myslí, že je nevinný, byť je o jeho vině policie přesvědčená. Vyšetřování pokračuje dál, zavádí čtenáře na univerzitu, kde spolek Malleus studoval, i když ne všichni jeden obor. Čtenář se seznámí s historií čarodějnických procesů na Islandu, kde se celý příběh odehrává.

                Bystřejšímu čtenáři neunikne to, že tým Tóry s Mathiassem je ve vyšetřování  více úspěšnější  než policie (že by to nebyl problém jen českých „pomáhat a chránit“?). Zápletka je docela dobře vymyšlená, vrah není znám až do konce knihy, během času se vrahů nabízí hned několik. O to větší je překvapení při dopadení skutečného vraha. Konec příběhu je ale bohužel jakoby useknutý, hlavně vzhledem k rozvinutému příběhu. Pár stránek navíc by si kniha možná zasloužila k pozvolnějšímu ukončení příběhu, ale i tak je to kniha, která stojí za přečtení.

                Radek Fiksa