Motiv svastiky u kmene Salakava 

 

Mezi tetováními děděnými po generace je svastika nejčastěji užívaným motivem. Z šedesáti osob, jejichž tetování je níže popsáno, se objevuje devětadvacetkrát u pětadvaceti osob, což znamená, že takřka jedna ze dvou tetovaných osob na sobě nosí toto znamení. Pokud jde o věkové rozvržení tetovaných, objevuje se v některých vesnicích u tří čtvrtin starců a celkově, v oblasti od Besalampy do Bekodoky, u poloviny. U dospělých je už proporční zastoupení nižší a u mladých lidí nejnižší. Muži a ženy, až na několik odlišností, kterým se budeme věnovat průběžně, mají stejná tetování.

Zdá se, že motiv svastiky se poněkud vytrácí, že byl dříve ještě častější. Stojí nicméně za povšimnutí, že tento motiv nebyl nikdy zaznamenán na proutěných a dřevěných výrobcích či na keramice. Objevuje se výhradně jako tetování a je charakteristický pro oblast centrální Sakalavy. Jinde nebyl nikdy zaznamenán.

            Dnes může být označován dvěma synonymními názvy, v obou případech jde o slova složená a obrazná: taňan´alika folaka, či tole-barisa aňy mpirahalahy.

Z  těchto výrazů je zřejmé, že znak býval dříve označován jiným slovem, jehož význam se ztratil (což přispělo k jeho vymizení), a že do oblasti určitě nebyl nedávno dopraven zvenčí, jinak by si uchoval svůj cizí název. Je možné, že kdysi první název označoval pravotočivou a druhý levotočivou svastiku, ale toto rozlišení je dnes setřeno.  Ať už je to jakkoli, zdá se, že se oba názvy zrodily z originálního způsobu nahlížení znaku, jež v obou případech evokuje zvíře, viděné z profilu.  

            Sakalavové přirovnávali lomená ramena kříže buď k býčím rohům, jak je u chovatelů přirozené, či k nohám psa, jehož jedna tlapa je zlomená. Bůhví, zda sakalavští psi dostávají od svých pánů tolik nařezáno holí! Někteří lidé nám ale uvedli ještě jiné označení, nevysvětlitelné lidovou etymologií, jež se proto zdá být starší než obě předchozí; jedná se o slovo leibary či labary

            Nejčastější název pro obě podoby svastiky (pravotočivá i obrácená) je teňa n´alika folaka : „zlomená psí tlapa“. Sakalavové říkají také taňan´ amboa folaka  (podle Decaryho) a tombok´alika folaka. Tento poslední výraz je nesprávný, protože jen přední tlapa, „taňa“, kulhajícího psa připomíná lomené rameno svastiky. Vznik tohoto výrazu se dá vysvětlit dvojím smyslem slova tomboka, jež v sakalavštině znamená zároveň „noha“ i „tetování“. 

            Výraz tolo-barisa aňy mpirahalahy se dá přeložit jako „podávání kořalky bratranci“. V myšlení Sakalavů odkazuje jako první k označení zvláštního uspořádání volích rohů: jeden z rohů směřující zpátky, druhý ohnutý dopředu. Toto uspořádání je možné vyjádřit opisem: „podání kořalky bratranci.“  K pochopení tohoto obrazu je nutné malé vysvětlení: jedná se o rodinnou slavnost, její organizátor sezval příbuzné a přátele a alkohol teče proudem (barissa je druh pálenky, vyráběné nelegálně v buši).  Přichází bratranec, jenž nebyl pozván, neboť se nepohodl s rodinou (nebo přichází na slavnost se zpožděním). Jeho bratranec se neobtěžuje ho přivítat, nabídne mu zbytky ze dna láhve tak, že natáhne ruce dozadu nad hlavou, aniž by se otočil. Toto gesto pohrdání se stalo úslovím:  tolo-barisa aňy mpirahalahy. Odtud se zrodilo označení tvaru volích rohů a tudíž také svastiky, ať už pravotočivé či obrácené. Obě označení, taňa n´alika folaka a tolo-barisa aňy mpirahalahy,  jsou tudíž synonymy.

            Třetí označení, lebihary, vzbuzuje nejvíce rozpaků. I když má typicky malgašskou zvukovou podobu, nebylo možné nám ho přeložit do jazyka Ambongo. Je zřejmé, že se jedná o složené slovo, ale bez uspokojujícího překladu. Skutečně existuje: lehi „mužský“, bary „rozevřený“ či „jasný“(př. bary-maso „široce otevřené oči“).

            Slovo lehibary jsme nicméně zaznamenali v Ankavandře  ve významu čtyř prvních pramenů při splétání copu: lebiherary „osnova při vyplétání“, či ještě lépe lohabary „začátek splétání“ .

            Tento výraz nicméně skvěle vysvětluje, že se takto nazývá svastika, protože čtyři propletené prameny tvoření přesně tento obrazec.

Z lingvistického hlediska je ale obtížné vysvětlit redukci z lehibe-rary na lehibary a ještě méně přechod z loha-rary na lehibary. (8)

            Proto jsme hledali jiné vysvětlení, jež nicméně, jak musíme uznat, zůstává hypotetické.

Lehibaryby mohlo být zkráceninou lehibeharyLehibe je nesamostatné ukazovací zájmeno velikosti (lehi ilaybe), „veliký“, a Hary znamená ve staré malgašštině „slunce“. Lehibary by se tedy překládalo jako „veliké slunce“, či lépe jako „zářící slunce“.

Haryv malajských jazycích označuje slunce.  (Matahari je malajským ekvivalentem malgašského maso-andro, „oko dne“.) Rovněž víme, že etymologie slova Zaňahary, Bůh, tak, jak byla studována po Ferrandovi misionáři jako otec Dubois či pastor Dahle, v něm odhaluje kořen Hary, „slunce“, spíše než ňahary, „stvořitel“. Obraz slunce je tedy zároveň obrazem Boha.

Ztotožnění svastiky se sluncem je o to pravděpodobnější, že je motiv často doprovázen jinými slunečními motivy, jasně identifikovatelnými podle kresby i podle názvu. Slova jako maso-andro, „slunce“, taňa maso-andro, „sluneční ruka“ (stylizované slunce s paprsky), a také taňan-jaro, „sluneční kříž“, se opětovně vracejí ve výčtech nejcharakterističtějších tetování na sakalavském pobřeží. Svastika se nepochybně řadí do této skupiny vypodobení slunce.

Podle provedených statistik: devatenáct pravotočivých svastik oproti deseti opačným, tedy poměr dvě ku jedné, musíme uvěřit, že pouze pravotočivá svastika vychází z tradice a levotočivá je pouhou chybou. Je navíc hodné zaznamenání, že osoby, které mají vytetovány obě svastiky, jsou vzácné. Na obličeji (obrázek 12) jsou obě svastiky symetrické: pravotočivá svystika na pravé tváři, levotočivá na levé, to je však výjimečný případ a obvykle pravotočivá svastika na pravé tváři převažuje. Jejím nejčastějším místem je tvář. Na čele ji nacházíme (bývá napravo) jen v případě, že tváře jsou pokryty kresbami „kahaka“ (obličej 18, náčrt 8). Ve výjimečném případě (tvář 17) není kahaka symetrická, protože je její místo obsazeno svastikou, celá kahaka se tedy přestěhovala na druhou tvář. To dokazuje, že tetující... či tetovaný... nenásledují předem dané schéma, ale umisťují obrazce podle volného místa.

Někdy jsou obrazce požadovány tetovaným, či jeho následujícími ženami, až po letech, a je tedy nutné najít další volné místo. Někdy je dokonce možné spatřit případy překrývání, protože na rozdíl od punktury někdy prvotní kresba celá nezmizí.

Kresba svastiky na hrudi je relativně vzácná. Setkali jsme se zde se třemi kresbami pravotočivé svastiky, ale její umístění je proměnlivé: nalevo na obr. 1, napravo na obr. 2, uprostřed hrudi na obr. 3. V tomto posledním případě byla svastika ozdobena hřebeny, rozmístěnými podél os. Tato ozdoba, jak uvidíme, je častá u tanan´jaro – nejčastějšího obrazce na hrudi. Na obr. 1 je jedno z ramen svastiky prodlouženo dvěma tahy, z nichž jeden má na sobě vlnovku: je to fehivokoko antratra. To je nicméně výjimečné.

Všechny svastiky jsou pravoúhlé a nikdy zakřivené. Můžeme tedy říct, že vycházejí z jediného modelu, i když se velikost může lišit. Provedení na hrudi pochopitelně pokrývá větší plochu, ale proporce ramen a dvojího tahu zůstávají stejné. Je třeba zdůraznt, že tento dvojí tah je charakteristický pro mnoho tetování. Jeho rozestoupení na tvářích je asi 1 cm. V jediném případě nacházíme uprostřed svastiky přerušovaný kruh (obličej 17), nepochybně vzniklý ze ztotožnění svastika – slunce.

 

Radek Fiksa