Klášter ve Vladicích

• 

• 

Klášter ve Valdicích

 

Pod tímto názvem proběhla v galerii Gambit výstava fotografií známé české fotografky Gábiny Fárové.  Použitím slova „klášter“ v názvu cyklu černobílých fotografií, který nafotila před patnácti lety fotografka Gábina Fárová, chtěla zřejmě sama autorka naznačit s lehce cynickou ironií paralelu mezi původními obyvateli, tedy řeholníky řádu kurtizánů, a nuceným pobytem dnešních obyvatel – vězňů.

 

Zajímavý popis této výstavy včetně většiny vystavovaných fotografií nalenete v druhém čísle BODYART magazínu.

 

 

Pro úplnost zde uvádíme proslov k výstavě z pera Jana Brabce.

 

Zdobíme ženy celého světa

 

Počátkem 17.století založil Albrecht z Valdštejna ve Valdicích v severních Čechách klášter řeholního řádu kartuziánů. Koncem 18.století byl klášter zrušen a v rozsáhlém komplexu budov byla „zřízena“ mužská věznice pro těžké provinilce. Za druhé světové války pak sloužila gestapu a v 50.letech sem posílal své nepohodlné-převážně kněze-komunistický režim. V sedmdesátých a osmdesátých letech v době tzv.normalizace se z bývalého kláštera stala jedna z nejhorších a nejtěžších věznic v Československu, do které byli lidé posíláni na desítky let za nejrůznější delikty – od opakovaných krádeží až po vraždy a vykonstruované zločiny  špionáže. Mezi zdmi valtické věznice se ocitlo i několik signatářů Charty 77 a až 17.listopad 1989 veřejnosti částečně odkryl tento tajemný a hrůzný svět, který vězni nazývají peklem.

   První návštěvníky do legendami opředené věznice vítal po odemknutí mříže výkřik“Chceme, abyste věděli pravdu“. Ozvěna se nese tmavou širokou chodbou mezi holými stěnami, u kterých stály postavy s vyholenými hlavami ve filcových černých mundůrech, ostře kontrastujících s bledými vychrtlými tvářemi a zapadlýma očima. Dychtivě a mlčky sledují, jak se otvírají těžké kovové dveře cel. V malé místnosti slabě osvícené žárovkou s malým zamřížovaným oknem vysoko u stropu jsou v šeru vidět jako jediné zařízení místnosti železné, zeleně natřené palandy. Žije zde na několika málo metrech čtverečních šestnáct lidí. Hrubě nahozené holé stěny vymezují prostor pro deset, patnáct i dvacet pět let života. V chuchvalcích dýmu sedí stejní lidé jako na chodbě. Předčasně zestárlé tváře při vyprávění odhalují zčernalé mezery v zubech. Překotné příběhy vržené mezi tlusté zdi bývalého kláštera jsou si navzájem děsivě podobné.

        Tady nebylo možné se mezi sebou volně stýkat, číst ani vlastnit libovolné knihy, jen napůl vytrhané Leninovy spisy. Dopisy ven šly zcenzurované a s přísně střeženými návštěvami byl jejich zákaz první na stupnici trestů. Lidé nikoho jiného než –vězně dvojníky neviděli i deset let. Pro ty, kteří tu strávili i dvacet osm let, život vlastně již skončil. Není pro ně návratu. Ďáblův komunistický systém represe vymyslel takové paragrafy jako např.recidivu. Za opakovaný trestný čin se sazba zvyšovala. Tak mohl být člověk za krádež dvou pytlíků mléka a čtyř jogurtů v hodnotě patnácti korun odsouzen za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na šest let a čtyři měsíce do nejtěžší věznice a navíc s půlrokem zostřené soudní izolace. V systému dozoru měla hlavní slovo tzv.vnitřní ochrana, obdoba StB. Nutila pod různými tresty vězně ke konfidentství, podporovala homosexualitu a atmosféru strachu. Psychické mučení doplňovalo často fyzické bití. Lidé se plazili v krvi a bachaři se vyžívali ve své moci. Člověk, který už ani neuměl komunikovat, musel na oblíbené a veselé přání dozorce trkat hlavou do zdi tak dlouho, až z něj crčela krev.

        Ve Valdicích bylo vězněno až 3500 lidí, kteří byli za nízké platy využíváni k pracem, jakým se obyčejný člověk vyhýbá. Tak se z ranně barokního kláštera stala továrna s komíny chrlícími černý kouř a s malým hřbitovem v polích s anonymními čísly na křížích. Vězni lisovali ručně korálky v halách, kde v létě dosahovala teplota až 70°C. Polonazí a zpocení, s jizvami po celém těle vytahují z výhní rozžhavené skleněné tyče, z kterých pak opadávají malé bílé a červené korálky. Denní norma je přes 90kg. Svačina trvala 10 minut a vězni vyráběli ozdoby v pekelném rytmu i šestnáct hodin denně. Odpočinek neexistoval, byl trestán, a tak si vězni močili do kalhot. Z barviv se odpařovala jedovatá látka, která vězně obalovala exémy a vředy. Každý druhý měl vysychání kloubů, paradentózu, vypadávaly jim vlasy. Popáleniny ze žhavého skla se neošetřovaly, a tak se stávalo, že poraněné končetiny se zanítily tak, že musely být amputovány.

         V bývalém kostele Nanebevzetí panny Marie v areálu věznice bylo v padesátých letech zřízeno pracoviště bižuterie. Bachaři s oblibou ukazovali na sochu světce, jak čte kamennou knihu Písma, a vězňům, které vedli do chrámu, připomínali:“Odtud se dostanete, až to přečte.“

Hlavní chrámová loď byla rozdělena prkenným stropem podepřeným dřevěnými kůly do dvou podlaží. Pod zčernalou štukovou klenbou kostela ve tmě a v mrazu pracovali vězni na výrobcích určených pro vývoz pod reklamním heslem „Zdobíme ženy celého světa.“ Brože byly nasazované z malých kamínků v moučce z azbestu. Horký vzduch z hořáků vířil karcinogenní azbest do neproniknutelné mlhy, kterou vězni při absenci jakéhokoli odvětrávání dýchali i pět let. Často onemocněli tuberou, a když byli vyléčeni, vraceli se na stejné „velebné“místo v mlze u hořáku pod chrámovou klenbu. Kdo odmítl, dostal další rok trestu. A tak jedinou šancí, jak se dostat pryč, bylo sebepoškozování, nejúčinnější – oslepení inkoustovou tužkou. Kdo neplnil normu i jako starý a nemocný, byl trestán a byly i případy deseti let trestu navíc. Pověstné trestní tzv. třetí oddělení je betonová budova s tzv.náhubky na zamřížovaných oknech, obehnaná vysokou zdí a ostnatými dráty. Tady byli za stálého štěkotu a vytí psů o hladu a zimě vězni izolováni pro nejrůznější přestupky, třeba že nebyli oholeni nebo za kousek papíru s anglickými slovíčky. V malých vlhkých a nahrubo omítnutých kobkách jsou stěny natřeny asfaltem, místo záchodu díra. „Když se odtud někdo vracel, oslavovali jsme to,vypráví jeden z vězňů,“a když tu někdo v samovazbě odseděl dva měsíce, starší vrazi nad ním plakali, protože věděli, kolik tady musel dostat ran. Když tam člověk byl i čtyřicet pět dní v kuse a každý den byl bit, často pomýšlel na to, že si utrpení zkrátí a oběsí se“. Špehýrkou bylo často slyšet hlas dozorce:“ Tak kdy už si to hodíš, zmrde? Někteří nevydrželi lízání vlastních zvratků a výkalů a věšeli se za kusy oděvů na mřížích. Bylo tady možné vidět lidi s ušima zelenýma jako stokoruny, z protržených bubínků jim tekla krev. Bilo se speciálně dlaní na ušní bubínek, protože pak jste se motal a dozorci z toho měli legraci. Lidé se poškozovali, aby se aspoň na chvíli dostali ven do nemocnice, protože ztráceli jasnou představu , že nějaký jiný svět ještě existuje. Rozřezávali si břicho, strkali si tam botu nebo si do konečníku vráželi drátěný kartáč. Tady lidé zapomínali, že existuje i jen vůbec dvůr třetího oddělení, protože byli zbiti tak, že se tam nedostali. Věřil jsem, že když těm katům nedám žádnou záminku, tak mě nezabijí, a celou dobu jsem se těšil, že až půjdu na svobodu, všechno jim to vrátím. Dnes jsem ale v koncích, protože nemám už co vracet. Lidi mi radí, abych si po svých patnácti letech vězení podal žádost o milost, ale já nejdřív  musím vědět, proč budu žít. Je tady málo takových, kteří mohou o sobě říct“Já jsem člověk“, protože z nich nadělali zrůdy. Většina vězňů by vlastně měla být v psychiatrických ústavech. Tady se učili lidi nenávisti a žili jen myšlenkou na pomstu. Přestávali si uvědomovat svou skutečnou vinu a žili v představě, že to, zač se dostali do vezení, bylo správné. Lidé tady nemohli mít nic, ani knihy, ani jakoukoli jinou věc mimo předpis, a tak brali drogy a naučili se homosexualitě. Byly i případy, kdy lidé ze zoufalství chovali myši v botách nebo ve slamníku, věnovali jim všechnu pozornost, a když to objevili dozorci, stačilo dupnout, a byli zase sami. Někteří nemají ani kam se vrátit, nikdo je za ty dlouhé roky nečeká.“

        Dvůr třetího oddělení jsou malé betonové kotce, kryté drátěnou sítí, nad kterými se tyčí prosklená strážní budka, kde seděl dozorce zvaný Polobůh. Hrubé zaprášené stěny cel. Prázdný strop, holá žárovka. Pod ní leží muž, přikrytý filcovou dekou. Zavřené oči zdobené stíny tetování. Paže pod hlavou s modrými složitými obrazci, po desetiletí jedinou ozdobou. Ženy, nápisy, vzkazy, jména, symboly na živé kůži u holé stěny. Se zaťatýma rukama bolestí vzniká ornament. Za jehlou, která hluboko zabodnutá do kůže pomalu vyrývá obrys, naskakují kapky krve. Mísí se s barvou zduřelé, zarudlé rány obrysu právě vzniklé podivné květiny.

                                                                                                                           Jan  Brabec

 

 

Komentáře