Hertbert Hoffmann

• 

HERBERT HOFFMANN

LEGENDA TETOVÁNÍ

 

 

Herberta Hoffmanna patří mezi legendy na tattoo scéně. Potkal jsem ho několikrát na různých konvencích, před mnoha lety va Vaduzu, kde jsem se s ním vyfotil, a naposledy na setkání v Rakousku, kde mj. prodával svou knihu, své víno a své tetovací strojky, a jako vždy mnoho návštěvníků nevydrželo a nechalo si od něj vytetovat na památku tetování ve tvaru kotvy s jeho monogramem.

 

- Začneme od klasické otázky, kdy a za jakých okolností jsi zahájil svou příhodu s tetováním?

- Už v útlém mládí. Myslím, že mi bylo tetování souzeno už od kolébky. Můj otec, který nebyl tatérem, když uviděl moje první tetování, tak byl tak očarován a řekl: „Chtěl bych taky takové tetování“. To mně dost překvapilo, protože tehdy byla nejdůležitější reputace rodiny, kterou si mojí konzervativní rodiče chtěli udržet. Samotné tetování bylo ve 30. letech velice špatně odebíráno a bylo spojováno se zločinci.

Proto jsem také očekával, že se můj otec na mně bude hněvat. Bohužel se můj otec nedožil doby, kdy jsem se stal tatérem a věřím, že on by byl mým nejlepším klientem, který by se nechal tetovat od hlavy po patu, tak jako já. Musel jsem čekat dlouho, protože po roce 1933 bylo tetování v Německu zakázáno v celém kraji – s výjimkou Hamburgu. Tetování bylo tabu, a když jsem potkal člověka s tetování a zeptal jsem se, kde si můžu nechat udělat tetování, tak jsem dostal odpověď: „Nikde“. Čekal jsem do roku 1949, kdy jsem po svém pobytu v ruském zajetí cítil silnou potřebu si nechat udělat tetování. V této době jsem začal žít na území Bayern, a tam jsem také potkal tetovaného pouličního uklízeče, který se mi svěřil, že ho před 20 lety tetoval někdo ve vězení, a že mi s ním sjedná schůzku. Takto bylo moje první tetování provedeno pouze jehlou bez strojku. Tehdy byla většina tetování dělaná ručně, sice už existovaly strojky, ale se strojkem pracovalo pouze jedno koncesované studio tetování v Hamburku. Tehdy jsem to uviděl poprvé! Uviděl jsem, jak se to vůbec dělá, do té doby jsem neměl ani páru o tom, jakým způsobem se vpichuje barva pod kůži.

 

Ihned jsem také začal tetovat a mými klienty se stali: dříve poznaný uklízeč se svými syny a synovci – celá jeho rodina, se kterou se notabene přátelím do dnešního dne.

Tehdy, když jsem už získal trochu sebevědomí, jsem na ulici zastavoval tetované lidi a ptal jsem se jich na jejich tetování. Oni, když viděli, jak jsem fascinován, tak mi vyprávěli o sobě, o svém tetování a také se nechali ode mně fotit. Takto vznikla moje vlastní dokumentace s fotografiemi o lidech a o jejich tetování, o tom, kde žili a pracovali. Takto také vznikla později vydaná knížka Andre Schulera a Oliviera Rutse – „Living Pictures Book“ – vydavatelství Memoria Pulp 2002. Tito lidé, většinou starší osoby, si udělali tetování před rokem 1900 a krátce po roce 1900, v době velké konjunktury na tetování. Ve třicátých letech (1933) nastal konec této popularity, co myslím mělo politický podtext, protože od konce doby hospodářské revoluce se nechávali tetovat hlavně dělníci. Ti byli už tehdy politicky dobře zorganizováni a často to také demonstrovali -  také prostřednictvím tetování. Tetovali si většinou viditelná místa – hlavně dlaně. Dnes je tomu jinak, tetuje se hlavně místa, která nejsou příliš vidět. Často jsem vídával hvězdy tetované na dlaních a vždy jsem snil o tom, že si je nechám také udělat. Hvězdy na dlaních byly symbolem příslušnosti ke komunistickému hnutí a tetované na viditelných místech, byly manifestací politického názoru. V Hamburku jsem otevřel tetovací studio na St Paul a dlouho to také bylo jediné tetovací studio v Německu, proto jsem je také pojmenoval Herbert Hoffmann – Nejstarší tetovací sídlo v Německu. Měl jsem spoustu klientů z jižního Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie a samozřejmě také z Hamburku a okolí, protože tam nebyli žádní tatéři. Mnoho osob ze Švýcarska a Itálie se u mně přiučilo a dnes je v těchto krajích tetování tak populární, jako i v jiných evropských státech. Když přijíždím do Itálie, tak jsem stejně vřele  přivítán jako v Německu.

Byl jsem např. před dvěma lety na konvenci ve Florencii, kde jsem potkal mnoho dávných přátel, se kterými si dopisuji.

 

- Líbí se Ti současné tetování a čím se pro Tebe liší od tetování v tradičním stylu?

- Když jsem začínal, tak jsem dělal tetování jehlami vlastní výroby, což bylo docela nudné a primitivní. V mezičase vznikly a rozšířily se tetovací strojky. Postupně byly stále lepší a také byly k dostání stále lepší barvy. Objevili se klienti, kteří se zabývali uměním nebo umění studovali – co způsobilo, že se tetování nasměrovalo uměleckým směrem.

Já jsem byl tehdy spíše řemeslníkem než umělcem.

 

- A jak to bylo s tatéry? Pocházeli z nějakého konkrétního povolání?

- Myslím si, že nejdůležitější je, aby tito lidé nacházeli v tomto povolání uspokojení a radost. Úkol, který jsem si dal, byl boj s předsudky a stereotypy týkajícími se tetování – aby to bylo ve společnosti akceptováno. Prostřednictvím toho se člověk automaticky stává vzorem pro napodobování. Díky tomu jsem byl obdivován mnoha lidmi, kteří se později také nechali tetovat.

Byli mezi nimi takoví lidé, kteří zůstali při svém povolání ale i takoví, kteří našli svou cestu u tetování. Znám např. Tattoo-Marii z Budapeště, která studovala umění a začala tetovat. Řekla mi, že se ji to víc líbí než malování (ostatně maluje do dnešního dne). Při tetování vycítí přání klienta a dokáže probádat jeho mentalitu a udělat mu tetování, po kterém touží. Důležité je uzpůsobit motiv ke klientovi. Když jsem začínal, tak nebyly ještě žádné motivy a všechny jsem musel malovat sám, aby si měl klient z čeho vybrat. Tyto vzory jsem maloval léta, což je vidět v mé knížce, která vznikla díky nim – „Motivtafeln von Herbert Hoffmann“, Memoria Pulp 2000. Dříve nebyly kopírky, všichni si to museli sami překreslovat. Dnes se hodně lidí vrací k tomuto starému stylu, a proto je tato knížka tak úspěšná.

 

- Ještě jedna otázka týkající se Tvých fotografii. Jak dlouho už fotíš?

- Od samého začátku jsem amatérsky fotil pro sebe, nedělal jsem žádné kurzy. Dnes mě mnoho profesionálů překvapuje tím, když mi říkají, že jsou moje fotografie velmi dobré. Tehdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Fotografie jsem si dělal pro sebe, byl to určitý druh dokumentace, tehdy jsem si nemyslel, že jejich kvalita je tak vysoká. Když jsem seděl v temné komoře a vyvolával jsem fotografie, tak jsem je nastiňoval takovým způsobem, aby na nich byly vidět osoby a jejich tetování. A když jsem odevzdal pro potřeby knížky tyto negativy, tak se ukázalo, že je tam mnohem více zajímavých snímků, které vyprávějí celou historii těchto lidí: jak žili, co dělali a kde bydleli. Dnes lidé nejsou schopni si představit, jaké to bylo kdysi. Tehdy jsem uslyšel: „Musíme to dát do knížky, abychom poskytli tetování historický význam“. Proto jsou v knížce lidé a jejich okolí.

 

- V knížce jsi napsal, že jsi sbíral informace o svých klientech – je to dost atypické. Dnes neexistuje blízký vztah mezi tatérem a jeho klientem, je mezi nimi pouze obchodní vztah?

- Ano, je to pro mne velice smutná skutečnost. Pro mne byl důležitý kontakt s klientem, nepotřeboval jsem žádnou hudbu jako pozadí, chtěl jsem s těmito lidmi hovořit. Měl jsem k předání nejenom tetování ale také pocity s ním spojené. V průběhu tetování jsem měl spoustu času na poznání a pohovoření s mými klienty.

 

 

Ptal jsem se jich, proč si nechávají dělat tetování a často jsem slýchával odpověď: „Můj otec měl tetování, můj dědeček měl tetování...“, z čehož usuzuji, že mnoho z nich bylo „od kolébky“ nerozlučně spojeno s tetováním. Vězí to někde hluboko uprostřed nás.

 

- Slyšel jsem, že jsi pracoval s Christianem Warlichem?!

- Ano, mám také hodně tetování od něho. Christian byl tehdy jediným tatérem, který si po roce 1933 udržel koncesi na tetování. Jiní mí známí jako Blumenberg nebo Kuchenbecker, byli za své politické názory uvězněni. Jak jsem už říkal, mnoho z nich se nechalo tetovat na viditelných místech, např. červené komunistické hvězdy, což vyvolávalo opovržení. Ještě dnes si vzpomínám na školní výlet na fotografickou výstavu, kde nás měli lidé s tetovanými červenými hvězdami odstrašovat. U mně to mělo opačný efekt. Tehdy se také předpokládalo, že pokud tetování zůstává na celý život – což ví každý, kdo se nechal tetovat, že tetování se nedá sundat jako špinavá košile – znamená to, že tento člověk nezmění své politické názory. Kdo byl komunista, ten ním také zůstane. A proto, že se předpokládalo, že tetovat se nechávají pouze zločinci, tak se tetování stalo záminkou pro uvězňování lidí. Christiana Warlicha jsem poznal blíže, když jsem přijel do Hamburku, když jsem si chtěl otevřít svoji vlastní firmu. Zašel jsem tehdy za ním a zeptal jsem se, zda bych si mohl v blízkosti jeho firmy otevřít vlastní studio. Tehdy mi řekl, že velmi rád ve svém sousedství uvidí solidní lidi. Tehdy vedl svou vlastní hospodu. Časem se ukázalo, že nebyl schopen tetovat všechny zájemce a současně vézt podnik, a tak se část jeho klientů přemístila ke mně.

 

- Slyšel jsem, že Christian Warlich uměl odstraňovat tetování bez jizev. Je to pravda nebo je to pouze legenda?

- Ano, to je pravda. Týkalo se to hlavně komunistických motivů (nebo „těch jiných“), kterých se chtěli tehdy lidé zbavit ze známých pohnutek. Odstraňoval tetování pomocí nějaké kyseliny, pravděpodobně roztoku dusičnanu stříbrného, který pokládal na potetovanou kůži, což způsobovalo odloučení pokožky od těla. Mělo to působit 12 hodin a lidé se museli po této době vrátit znovu do studia, protože delší působení způsobovalo komplikace – kyselina pronikala příliš hluboko do těla. Bylo to vždy riskantní a Christian to dělal nerad. Nedovolil to také nikomu jinému dělat a neprozrazoval, jak se to dělá.

Já jsem to také nechtěl vědět, protože jsem vždycky chtěl tetovat a ne tetování odstraňovat.

 

- Tetuješ ještě dnes?

- Ne, jsem v důchodu a mimo to, mladí tatéři dnes tetují lépe než já. Avšak často ke mně přicházejí lidé, aby si nechali udělat památeční tetování.

 

- Můžeš na zakončení rozhovoru ještě něco vzkázat našim čtenářům?

- Možná jim dám jednu radu: nikdo by se neměl nechat tetovat, pokud to opravdu nechce. Pokud si někdo není jistý svým rozhodnutím, tak ať počká a ještě jednou si to promyslí.

více info zde nebo zde