Beyond Reality - British Painting Today

Až do 30. 12. tohoto roku je možné navštívit zajímavou výstavu britského umění v galerii Rudolfinum v Praze.

 

 

 Do výstavy jsou zařazení umělci, kteří používají malovaný obraz pro svoji výpověď o „realitě“. Poněkud zjednodušeně lze říci, že některé umělce zajímá mystérium mediálních zrcadel odrážejících viděnou „realitu“ a jiné zajímá spíše „kulturní realita“ - sémantická pole a jejich proměny. A opět další věnují pozornost tomu, jak připojit „káru tradičních obrazů“ k dnešní umělecké praxi. Pochopitelně v tvorbě některých nacházíme v té či oné míře všechny tyto ambice.

 

Obrazy Mr. X a Zoe Jasona Brookse malované podle fotografií nevypadají jako malířské portréty. Viditelně a záměrně přejímají a zachovávají „image“ fotografie. Modely viditelně pózovaly před kamerou a jsou ostře nasvíceny bílým světlem lampy, které se používá ve fotografických ateliérech.

Obrazy tak představují dvě vizuální reality, „dvě v jednom“, jak by hlásal reklamní slogan, původní realitu fotografie a realitu obrazu malovaného akrylem na plátno.

Jedná se o obrazy muže a ženy s tetovanými těly. Tetování u primitivních kmenů má ochranou funkci, má zmást zlé duchy, kteří údajně vidí jen tetované obrázky a nikoli tělo. V případě pana X a paní Zoe nejspíše nešlo o strach ze zlých duchů, ale o strach z vlastního těla, z jeho přílišné živočišnosti. Obličej mohl zůstat bez tetování, jen s piercingovými úpravami, protože vlastní obličej vidíme jen jako odraz v zrcadle a ten živočišnost postrádá. Ať byly důvody jakékoli, vznikla jakási nová obrazová plocha znaků zastiňujících tělo. Netetované obličeje s brýlemi na očích kontrastují s tímto pod tetováním mizejícím tělem.

 

Obrazy Zuzana v Paříži a Zuzana v Londýně Hynka Martince rovněž vypovídají o spojení dvou simultánních realit - fotografické a malířské. Na očích Zuzany v Paříži jsou brýle, v jejichž sklech se odráží prostor, ve kterém se postava ve chvíli fotografování nalézala, ale za zády namalované tváře žádný takový prostor není, jen malířsky pojednané monochromní pozadí. Zuzana v Londýně má na čelo posunuté brýle, v nichž se odráží ostrý paprsek světla, který odpovídá situaci při fotografování, nikoli světelné situaci při malování obrazu. Oba obrazy vykazují skvělé malířské kvality a zároveň je v nich fotografická předloha stále čitelná. Na jedné straně typický pohled en face do kamery, na straně druhé téměř psychologický malířský portrét. Pařížská Zuzana je bezstarostná, zvídavá, londýnská plná obav a nejistoty - výrazy očí a tváře vypovídají o duševním rozpoložení modelu. Spojení výsostně malířského provedení a fotografie vytváří fascinující hyperrealitu, záhadnou vizualitu obou portrétů. Avšak ještě záhadnější vizualitu nabízí Zuzana 1854. Obraz je namalovaný podle ambrotypu malířskou technikou grisaille. Tvář Zuzany jakoby vystupovala z hlubin času. Působí téměř fantomaticky i díky tomu, že chybí jakékoli sociální atributy, oděv, účes, věcný detail. Nejen výraz tváře, ale sama podoba Zuzany je zcela jiná nežli na dvou předcházejících obrazech. Jenže nikoli kvůli rozdílnému věku modelu, ale díky rozdílnému fotografickému médiu, podle kterého je obraz malován.

 

 

I Ben Johnson je umělec, který parametry technických médií přenáší do média jiného, tentokrát ale nikoli ryze malířského. Obraz je poskládán jako puzzle z fragmentů digitální fotografie. Vždyť fotografie je množinou bodů, v tomto případně množinou pixelů, proč by takovou množinou nemohl být i obraz. Ben Johnson vyvinul jakousi „kolážovací pointilistickou technologii“, která místo barevných bodů z dotyků štětce používá kousky rozstříhané fotografie. Médium Johnsonova obrazu tak simuluje parametry fotografie jako kdysi pointilistické obrazy, ale důvod je zcela jiný. Pointilisté

se zajímali o optiku fotografie. Bena Johnsona zajímá něco zcela odlišného. Jeho obrazy poukazují na onen složitý proces dnešní reflexe vizuální „reality“. Náš mentální obraz totiž nevzniká na základě přímé zkušenosti s pozorovaným objektem. Jako puzzle skládáme obrazy ve své mysli na základě technických informací. Důležité jsou rozměry Johnsonových obrazů, které umocňují dojem supperreality interiérů a vedut, které jsou neskutečně skutečné a skutečně neskutečné.

 

Keith Tyson se zajímá o vztahy přírody a člověka. Tyson zkoumá „medializovanou přírodu“ v televizi, ve filmu nebo v dokumentárních snímcích přírody. Jeho zájem má až vědecký ráz ve smyslu systematičnosti jeho průzkumů. Na výstavu byl vybrán obraz Time Travelling with the Clouds, který představuje různé podle fotografií malované obrazy mraků. Každý z těchto obrázků tají svůj „nebeský příběh“, který se odehrál na obloze. Některé oblačné útvary byly vyvolány přírodními silami, jiné lidskou činností. Mezi obrazy nacházíme mrak po výbuchu atomové bomby nebo oblak prachu, který se zvedl po zřícení newyorských Dvojčat. Druhá vystavená práce Keitha Tysona We have a black and white TV We have a colour TV se týká zmedializované přírodní katastrofy. Když sledujeme zprávu o nějaké katastrofě, ať již vyvolané silami přírody nebo člověkem, v televizi, naše pozornost se soustředí například na srovnávání, zda barevný obraz je lepší než černobílý nebo jak byly záběry pořízené a sama tragédie, při níž třeba zahynulo mnoho lidí či zvířat, ptáků a jiných živočichů, nám uniká. A ještě jedno memento lze vyčíst z Tysonových obrazů. Takové záběry mohou pořídit pouze skvělé optické přístroje, oko malíře by tímto způsobem nemohlo „útvar na obloze“ zachytit. Opět se dotýkáme problematiky obrazů malovaných na základě technických, v tomto případě velmi dokonalých a v určitém smyslu „nadlidských“ informací.

 

Obraz Surgical Procedure (Maia) (Chirurgický zákrok (Maia)) Damiena Hirsta se svým námětem nijak nevymyká základním tématům umělcovy tvorby, kterými jsou nemoc, smrt, svět léků a medicínských instrumentů, tělesnost, fascinace mrtvým nebo zohaveným tělem. Vymyká se ale nedávné umělecké praxi Damiena Hirsta soustředěné na instalaci, objekt a nová média. Realistický figurativní obraz malovaný podle fotografie předvádí onu mnohostupňovitou reflexi „reality“, o níž jsme již hovořili. Oproti malbám Wateridge tento obraz přejímá podobu filmového záběru, připomíná dokonce záběr z televizních seriálů, tak často a s oblibou věnovaných nemocničnímu prostředí, které bývá často jen nepřesně imitované.

 

Podtitul výstavy Beyond Reality

Podtitul výstavy British Painting Today nechce slibovat přehlídku britského umění. V podtitulu je kladen důraz na slova dnešní a malířství. Tradice evropského malířství byla v dějinách moderního umění několikrát silně narušena, malovaný obraz byl prohlášen za směšnou záležitost, za mrtvé

a nefunkční médium. Ale obraz jakožto ohraničené plátno pokryté barvami je evropský vynález (stejně jako kniha ve smyslu knižního kodexu) a je nám líto se ho vzdávat. Z důvodů, které jsou dostatečně složité, obvykle se hovoří o ostrovní kulturní specifice, nedošlo v britském moderním ani postmoderním umění k tak radikálnímu ikonoklasmu. Tradice „malování obrazů“ nedostala tak těžké minometné zásahy jako v Evropě a ve Spojených státech (jistě i díky osobnosti Luciana Freuda), ačkoli všechny ismy a směry a tendence dvacátého i dnešního století si v Británii nejen prodělávaly svá dětství, ale mnohé se v britských plenách narodily. Není tedy divu, že je zajímavé podívat se na to,

jak se v Anglii malují obrazy. Jak ve víru všech možných uměleckých praxí a ve víru dokonalých obrazových digitálních technologií používají tak skvělí umělci médium malovaného obrazu.

 

Je zde ještě jeden důvod. Pochopitelně je delší dobu známo, že „kaše současného umění se vaří“ hlavně v Londýně. Čeští umělci dobře znají světová jména patřící britským umělcům, ale hlubší znalost anglického umění v Čechách není. České umění bylo tradičně spojeno s německým a po první světové válce hledalo svou inspiraci a vzory téměř výhradně ve Francii a po druhé světové válce ve Spojených státech a částečně opět v Německu (samozřejmě nehovoříme o oficiálním socialistickém umění). Britské umění se svým multinárodnostním rozměrem může ale být pro české umělce velmi inspirativní. Výstava si klade za úkol představit zatím jen určitý výsek současného britského umění, soustředí se, jak již bylo mnohokrát řečeno, na malířství. Jistě ale nebude poslední výstavou britských umělců v Rudolfinu.

 

Text a foto: Galerie Rudolfinum