Život a tetování Kazua Oguriho

Narodil jsem se v roce 1933 ve velkém průmyslovém městě centrálního Japonska, kde jsem i vyrůstal. Byly to těžké časy po 2.sv. válce. Po celém Japonsku bylo velké množství nezaměstnaných lidí a i ti, kteří nějakou práci měli, si nevydělali dost peněz na to aby mohli žít spokojeně.

Když jsem byl v teenagerském věku byl jsem hrdý na to, že jsem „tvrdej kluk“ a do svých 19 let jsem vedl pouliční gang. Často jsme válčili s jinými a při jednom střetu jsem bodl svého soupeře nožem. Sesul se k zemi a my mysleli, že je mrtvý. Všichni utekli, ale věděli jsme, že já nebudu moci zůstat v Gifu, protože mě policie bude hledat. A tak jsme udělali sbírku, na to abych se mohl ztratit a jet do Tokia.

Přebýval jsem v hotelu, chodil na filmy a brzo byly peníze pryč. V centrech nezaměstnanosti byly denně dlouhé řady uchazečů o práci. Zde mi řekli, že pro mě nic není. 3 dny jsem spal v parku a nic nejedl.

Chodil jsem denně po ulicích s pocitem zoufalství, když jsem si všiml letáku na dveřích. Stálo zde „Hledáme pomocníka“ Nikde nebylo na jakou práci a tak jsem zaťukal. Ve dveřích se objevila žena středního věku.

„jdu ohledně toho letáku“ říkám. „Chci vám pomoci. O jakou práci se jedná?“.

„Manžel vše vysvětlí“ říká „ Ale mohu vám říci, že je to velmi těžká práce. Budeš potřebovat odvahu  a odhodlání.“

„Já to vydržím. Potřebuji práci a zvládnu cokoli.“

„Pojď dál a promluv si s mým manželem, pracuje nahoře a do hodiny bude hotov, jestli chceš tak počkej.“

Zatímco jsem čekal, připravila mi zelený čaj a rýžové placičky. Dříve bylo zvykem nabídnout hostu něco k zakousnutí. K dobrým mravům patřilo, jíst pouze trochu. Já byl však hladový a všechno snědl.
            „Myslím, že jsi dlouho nejedl“ řekla žena a pozvala mě do kuchyně a připravila mi výborné pohoštění. Byl jsem ji za to vděčný a rozhodl jsem se, že zde zůstanu a budu zde pracovat a´t je práce jakékoliv.

Když muž, který byl určen mým učitelem, konečně přišel dolů, byl jsem překvapen. Měl potetované paže a já jsem si myslel, že každý kdo má tetování je člen Yakuzy. Řekl mi, že s nimi nemá nic společného, ale tatér a že potřebuje někoho kdo by mu s tím pomohl. Když jsem to uslyšel, chvíli jsem váhal, protože jsem nikdy nekreslil dobře. Když jsem se mu však podíval do očí, měl jsem pocit, že je to dobrý člověk. Řekl jsem si, že to zkusím. Nato jsem mu řekl, že mám rád kreslení a chci se naučit tetovat.